Přední americký politický teoretik Samuel Phillips Huntington se ve své knize Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století pokusil o analýzu přechodů k demokracii od 70. let 20. století až do konce 20. století. Kromě samotných přechodů k demokracii analyzuje jednotlivé nedemokratické režimy a podmínky, které provázely předchozí demokratizační vlny již od počátku století devatenáctého. Snaží se vysvětlit proč a jak k této třetí demokratizační vlně došlo. Huntington se v Třetí vlně neomezil pouze na pád komunismu, celkový záběr studie je mnohem širší. Kniha je zajímavá především svým rozsahem zkoumaných zemí, a to tak vzdálených jako je kupř. Surinam, Turecko, ale i Československo či Portugalsko. Studie zahrnuje množství případů přechodů k demokracii počínaje portugalskou karafiátovou revolucí z roku 1974 či v následujícím roce zahájeným přechodem k demokracii ve Španělsku. Pokračuje příklady demokratizačních změn v Latinské Americe a Asii, jako vyvrcholení třetí vlny pak uvádí pád Berlínské zdi a konec komunistických režimů ve středovýchodní Evropě. Huntington se zde zabývá i problematikou konsolidace demokracie a problémy, které jí provázejí. Závěr knihy je věnován analýze pokračující demokratizace a úvaze nad tím, zda je příchod třetí protivlny nezbytný. Vzhledem ke skutečnosti, že kniha byla dopsána v období, kdy popisované události ještě nedospěly ke konci, ale neustále se rozvíjely, je potřeba vnímat knihu pouze jako předběžné zhodnocení, nikoli jako studii ex ante.
Ve svém originále vyšla kniha již v roce 1991, kdy ve střední a východní Evropě vrcholil rozpad Sovětského svazu a pád komunistických režimů. Z tohoto pohledu by se mohlo zdát české vydání knihy jako opožděné neboť zájemci o problematiku přechodů k demokracii se již jistě seznámili s Huntingtonovým originálem v angličtině. Takovýto názor může být klamný. Třetí vlna je podrobnou analýzou historických procesů od sedmdesátých let až po počátek let devadesátých a z tohoto pohledu je tedy zajímavým studijním materiálem pro všechny, kteří se zajímají o soudobé historické procesy v oblasti tranzitologie. Samuel P. Huntington navíc ve své knize došel k mnoha obecným závěrům, které lze aplikovat i při analýze aktuálnějších událostí.
Teoretická část knihy podává podrobný rozbor nedemokratických režimů a typologií demokratizačních procesů. Charakteristice jednotlivých způsobů přechodů k demokracii je v této studii věnován značný prostor, stejně jako zkoumání souvislosti povahy autoritářského režimu s tím, který proces povede k demokratizaci. Čtenář tak má možnost seznámit se s charakteristickými rysy jednotlivých forem přechodů k demokracii, s odlišnostmi daného procesu v jednotlivých státech. Jako prototypický příklad přerodu, který je v knize blíže popsán, je uváděna demokratizace ve Španělsku či v Brazílii, z postkomunistických států je věnována pozornost např. Maďarsku. Za příklad výměny je uváděna Argentina, Řecko či Rumunsko. Poslední forma demokratizace, přeměna, proběhla podle Huntingtona v Polsku, Československu, ale i v zemích vzdálenějších kupř.v Koreii.
Autor dochází k závěru, že zhroucení nedemokratických systémů a následná demokratická tranzice mohou být zapříčiněny různými vlivy, které vysvětluje jak z analytického, tak historického hlediska. Shledává, že všechny tyto vlivy mají některé společné jmenovatele – hospodářská krize, upadající legitimita systému, zahraniční vlivy či lavinový efekt. Samuel P. Huntington na základě předchozích demokratizačních vln a následných antivln, kdy se celá řada zemí opět vrátila k autoritářským režimům, ve své knize předpokládá i možnost vzniku třetí antivlny jako důsledku hluboké hospodářské krize a možného zhroucení ekonomik. V současné době světové hospodářské krize je možno právě tento autorův názor považovat v mnoha směrech za diskutabilní. Zároveň je dokladem toho, že kniha Třetí vlna neztrácí na své aktuálnosti, naopak může být pro čtenáře impulzem k zamyšlení se nad otázkou, do jaké míry se Huntingtonovy předpoklady vzniku třetí demokratizační protivlny naplňují.
Zajímavé je sledovat jak Samuel P. Huntington pro potřeby této studie definuje demokracii. Demokracie zde není chápána v idealistickém pojetí, ale naopak minimalisticky. Demokracie pro Huntingtona představuje především konání voleb. Proto autor klade v procesu demokratizace velký důraz především na volby a volební proceduru, které jsou podle něj hlavním nástrojem demokratizace i jejím cílem. Pokud tedy budeme vycházet z jeho pohledu na věc, u řady dnešních zemí zmizí problém s jejich klasifikací na demokratické či nedemokratické. Čína či Bělorusko, kde se volby pravidelně konají, ovšem nemají reálnou moc přinést změnu, jsou dostačujícím příkladem. V knize se seznámíme s termínem ,,šokující volby“, kterým S. P. Huntington označuje takové volby, ke kterým docházelo především v prvních letech třetí demokratizační vlny a které byly charakteristické tím, že je vypisovali autoritářské hlavy států v okamžiku, kdy začala upadat jejich legitimita a s přesvědčením, že povedou k prodloužení jejich režimu popř. že dojde ke změně režimu, ovšem moc zůstane v jejich rukou. Ve většině případů ovšem tito autoritářští vládci utrpěli ve volbách porážku. Autor detailněji popisuje několik vybraných zemí, ve kterých tzv. ,,šokující volby“ proběhly (Alžírsko, Argentina, Pákistán, Turecko). Na dalších stránkách se pro srovnání věnuje i odchylkám od pravidel ,,šokujích voleb“ k nimž došlo v Rumunsku či Bulharsku. Popis událostí v těchto státech opět podává ucelený obraz o způsobu demokratizace, zejména o tom, jak lze tyto odchylky vysvětlit.
K nejaktuálnějším částem knihy dle mého názoru patří část věnovaná srovnání úrovně násilí během demokratizačních procesů v jednotlivých zemích a analýza vlivu míry použitého násilí na budoucí stabilitu politického systému a konsolidaci demokracie. Jak již bylo uvedeno, celková úroveň násilí ve třetí vlně, byla nízká snad jen s výjimkou Nikaragui, Filipín, Peru či El Salvadoru, kde vláda vedla s opozičními partyzánskými uskupeními ozbrojený boj. Významný počet obětí si také vyžádali různé akce, k nimž v některých zemích docházelo např. zásah čínských vládních jednotek v Pekingu v roce 1990 nebo oběti při eskalaci politického násilí v Bukurešti v roce 1989. Autor dále analyzuje různé úrovně násilí a vysvětluje, jak úroveň násilí souvisí s charakterem demokratizačního procesu. Dochází k závěru, že většina demokratizací, ke kterým v tomto období došlo byly přerody, kdy demokratičtí reformátoři ve vládě disponovali dostatečnou mocí k tomu, aby proces změny režimu nejen odstartovali, ale i ovládli. Neměli tedy důvod k použití násilí a opozice k tomu neměla příležitost. S použitím násilí v tomto období váhaly i vlády, ve kterých hrálo hlavní roli konzervativní křídlo. Klesala i ochota ozbrojených složek případné rozkazy vykonávat. Stejně tak opoziční skupiny ve většině zemí usilovaly o demokratizaci nenásilnými prostředky. Téměř ve všech zemích bojovala opozice proti režimu především pomocí masových shromáždění a demonstrací. Tam, kde došlo k násilnostem ze strany opozice a k převzetí vlády násilím neměla demokracie dlouhého trvání.
Neméně aktuální téma je problematika zmíněná ve druhé části knihy, kde se autor věnuje problémům, kterým musí nová demokracie čelit, zda vydrží nebo dojde k jejímu zhroucení a návratu k nedemokratickému režimu, zda se dokáže konsolidovat. Z tohoto úhlu pohledu je s odstupem 20 let od svého napsání tato kniha podnětem k zamyšlení nad směřováním a vývojem demokracie zejména v postkomunistických zemích. V době napsání této knihy stály státy střední a východní Evropy teprve na počátku budování demokracie. Otvírá se zde tedy prostor pro porovnání a zhodnocení stavu dosažené demokracie v jednotlivých státech, pro posouzení, kterým ze zemí se podařilo dospět do stadia konsolidované demokracie a kterým nikoliv. Jednalo se o velmi komplikovaný proces, který je stále obsahem mnoha studií. Vedle nastolení plně konsolidované demokracie (např. Česká republika, Maďarsko) se objevily i režimy vzdálené nejenom konsolidované demokracii, ale i běžným standardům demokracie západního typu (Bělorusko). Zde se otevírá prostor pro mnohé další debaty a analýzy, které budou vycházet z Huntingtonovi typologie nedemokratických režimů i jeho typologie přechodů k demokracii. Čtenáři se zájmem o tranzitologii mohou z této knihy čerpat při srovnání vlivu charakteru nedemokratického režimu na úspěšnost demokratizace, vlivu míry použití násilí při přechodu k demokracii na konsolidaci demokracie i v dalších studiích věnovaných ukotvení demokratických principů ve společnosti či vypořádání se společnosti s viníky starého režimu. Jak přistupovat ke stoupencům starých pořádků, zda je považovat za viníky, kteří se podíleli na porušování lidských práv ve starém režimu nebo zda odpustit a viníky nepostihovat. Ve východní Evropě kromě Rumunska a Východního Německa převládal sklon netrestat a zapomenout. Do této kategorie otázek patří i rozbor problémů stojících v cestě konsolidaci demokracie, rozvoj demokratické kultury či institucionalizace demokratického politického chování.
Na základě solidně podaného teoretického rámce pro pochopení demokratických transformací kniha svým čtenářům pomáhá pochopit smysl nedávných událostí a vybízí k zamyšlení nad otázkami dalšího směřování demokratizačních procesů ve světě, stejně jako k zamyšlení nad možným dalším scénářem vývoje a rozšíření demokracie či naopak příchodu třetí demokratizační protivlny. Zda je třetí demokratizační vlna zahájením celkové golobální demokratizace, která bude postupovat do dalších zemí nebo zda se jedná jen o fenomén týkající se zemí, které již demokratizací prošly v předchozích vlnách je těžké, vzhledem k neuzavřenosti procesů, odhadnout.
Kniha Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století není tedy jen analýzou demokratizačního procesu na konci 20. století, ale i stručnou exkurzí po událostech provázejících předchozí demokratizační vlny. Zároveň podává ucelený obraz typologie nedemokratických režimů, způsobů demokratizačních procesů a problémů stojících v cestě konsolidaci demokracie. Kniha je zajímavá především svým geografickým rozsahem studovaných zemí napříč celým světem. Bezesporu je tedy možno toto dílo přiřadit ke klasickým studiím v oboru tranzitologie.