Migrace je dlouhodobý jev provázející lidstvo již od samého počátku jako součást evolučního procesu. Hlavními důvody migrace jdou jednak důvody politické, válečné či náboženské konflikty, socioekonomické rozdíly mezi zeměmi, ale i ekologické katastrofy. Obyvatelstvo České republiky je národnostně i rasově vcelku homogenní. Po roce 1989 se stala ČR tzv. tranzitní zemí, přes kterou se přecházelo na Západ. V posledních letech došlo postupně ke změně situace a ČR začala zaznamenávat nárůst migrantů, k čemuž přispěl i vstup České republiky do Evropské unie.Česká republika je zajímavá pro migranty ze zemí bývalého Sovětského svazu hned z několika důvodů. Jedním z nich je blízkost kultur, dalším faktorem je malá jazyková bariéra. Důležitou roli může hrát i výhodná geografická poloha České republiky. Migrace lidí ze zemí bývalého SSSR do české republiky má většinou ekonomický důvod, v poslední době přibývá i počet uprchlíků žádajících o politický azyl, především z Běloruska. Vztah české společnosti k migrantům z bývalého SSSR je do značné míry odrazem historie. Mnoho Čechů nerado vzpomíná na totalitní režim vedený Sovětským svazem. Česká společnost také často nerozlišuje mezi jednotlivými post-sovětskými národy a všechny migranty z těchto zemí automaticky zařazuje mezi ruskou komunitu.
Bělorusko je pro mnoho lidí zemí geograficky i kulturně vzdálenou, zemí o jejíchž obyvatelích v podstatě nic nevíme. V posledních letech však došlo k značnému nárůstu migrantů právě z Běloruska. V případě Běloruska se nejedná o socioekonomické důvody, nebo jen ve velmi malé míře, hlavním důvodem migrace je především nepříznivá politická situace v zemi, kterou je nutné ve stručnosti popsat z důvodu správného pochopení této problematiky.
Bělorusko obnovilo svoji nezávislost v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Demokracie, která byla nastolena však neměla v této zemi dlouhého trvání. V roce 1994 se stal běloruským prezidentem Alexandr Lukašenko, který se těšil velké podpoře Ruska. Od jeho zvolení do funkce se nedá o Bělorusku hovořit jako o demokratické zemi. Již v prvních letech po svém zvolení rozpustil Lukašenko parlament a ústavní soud, má právo vetovat veškeré zákony a vydávat vlastní dekrety s platností zákonů. Pod kontrolou prezidenta je 95% běloruských sdělovacích prostředků. Bělorusko je tedy patrně jedinou evropskou zemí, kde jsou v tak velkém rozsahu porušována lidská práva. Situace se vyhrotila po posledních prezidentských volbách koncem roku 2010. Průběh prezidentských voleb byl OBSE hodnocen jako nevyhovující a bylo konstatováno, že Bělorusko má ještě daleko ke splnění svých závazků v rámci OBSE. Opoziční kandidáti na prezidenta byli po demonstracích v Minsku zadrženi, následovalo masové zatýkání v řadách opozice.Jak jsem již uvedla, do České republiky přichází stále více migrantů z Běloruska, a to nejčastěji z politických důvodů. Někteří jsou ve své zemi pronásledováni, vězněni, nebo je jim znemožněno vykonávat své povolání kvůli opozičním politickým názorům. Některým dokonce doma hrozí smrt.
Trvalý pobyt na území České republiky získalo ke dni 31.12.2010 již 2 632 obyvatel Běloruska, dlouhodobý pobyt 1 732 osob, stále přibývá osob, kterým byl udělen politický azyl. Mezi žadateli o politický azyl převládají lidé aktivní a s vyšším vzděláním, neboť právě takoví lidé jsou pro běloruský režim nepohodlní. Ti jsou pak v České republice dobře přijímáni, díky podobnosti jazyků se naučí velmi brzo mluvit česky a není pro ně tolik obtížné sehnat kvalifikovanou práci. Mezi žadateli o azyl nejsou pouze političtí migranti, ale tvoří je i značná část ekonomických žadatelů, kteří nemají k odchodu ze země prokazatelné politické důvody, ale chtějí v ČR legálně žít. Mezi ně patří např. podnikatelé, kteří nemají ve své zemi potřebné ekonomické podmínky nebo nemohou podnikat z politických důvodů (Buryánek 2002: 434). Další skupinou jsou studenti, kterým česká vláda nabídla stipendium, dále pak novináři z Radia Svobodná Evropa a v neposlední řadě námezdní dělníci. Pracovní migrace se České republiky dotýká však jen okrajově, nejvíce odcházejí Bělorusové za prací do Ruska. V současné době zaznamenáváme nárůst počtu běloruských studentů, z nichž většina byla doma perzekuována za odpor proti tamnímu režimu. Problémem je, že studenti mají v naprosté většině případů možnost setrvat na českých školách pouze jeden semestr, delší období jim zpravidla není umožněno. Pak se vrací a pokračují ve studiu na domovských univerzitách. Delší setrvání mimo Bělorusko by mohlo znamenat oslabení tamní opozice, která potřebuje vzdělané lidi na pomoc proti totalitnímu režimu a také k budování občanské společnosti. Na straně druhé stojí názor, že je naopak nutné, aby běloruští studenti zůstávali na celé studium a získali tak kompletní vzdělání, kvalitnější než v Bělorusku. Běloruské opoziční kruhy získávají informace a nabídku studia na českých vysokých školách především díky spolupráci českého velvyslanectví v Minsku. Počet běloruských studentů v České republice vysoce překračuje počty běloruských studentů v zemích západní Evropy. Významná pomoc směrem k běloruským studentům přichází z různých neziskových organizací ve spolupráci s Ministerstvem zahraničí. Jako příklad může posloužit čtyřletý projekt vzdělávání běloruských studentů, který skončil v minulém roce. Společně s Ministerstvem zahraničí na něm spolupracovala Arcidiecézní charita Praha, místní Charity v Grodnu či Vitebsku a zastupitelský úřad v Minsku.
Další rozrůstající se skupinou kromě studentů jsou úspěšní žadatelé o politický azyl, kterých přibývá v téměř pravidelných vlnách, zpravidla vždy po volbách a je doprovázejících opozičních akcích, po kterých následují tvrdší represe. S úspěšnými žadateli o politický azyl jsem měla možnost se seznámit v rámci mé dobrovolnické činnosti. Většina z těchto lidí se zde dále zapojuje do spousty aktivit na podporu svobody v Bělorusku, a to přes nejrůznější neziskové organizace a sdružení. Pro ilustraci mohu uvést organizaci Člověk v tísni a její sekci běloruské centrum, které vede Lída Vacková nebo mezinárodní sdružení Občanské Bělorusko (Civic Belarus). První z uvedených organizací se kromě jiného věnuje podpoře opozičních aktivistů a disidentů, a to především pořádáním nejrůznějších debat, panelových diskusí, promítání filmů. Do činnosti této organizace se aktivně zapojuje Vladislav Jandjuk, zástupce běloruské exilové vlády. Cílem sdružení Občanské Bělorusko je podpora demokratických iniciativ a rozvoj občanské společnosti v Bělorusku. Do činnosti sdružení je zapojeno mnoho běloruských studentů pobývajících v ČR. Jelikož jedním z cílů sdružení je podpora běloruských nevládních organizací, jsou právě studenti těmi, kteří k tomuto úkolu výrazně přispívají neboť přenášejí české zkušenosti se společenskou a politickou transformací do Běloruska.
Vzhledem k tomu, že se aktivně účastním řady dobrovolnických akcí týkajících se Běloruska, mám mnoho přátel jak mezi studenty, tak mezi úspěšnými žadateli o politický azyl, pokusím se zde shrnout pocity těchto lidí z naší společnosti, jak jsou přijímáni, jaký je pro ně život v České republice. Většina běloruských migrantů se shoduje v tom, že Česká republika nabízí více pracovního uplatnění a více kvalitních studijních příležitostí. Stejně tak se shodují v názoru, že v povědomí české společnosti panuje určitá averze vůči jejich původu, často si stěžují na nekorektní přístup ze strany institucí ponejvíce pak ze strany cizinecké policie. Přes podobnost našich kultur většina Bělorusů vidí rozdíl především v individualitě Čechů a jejich uzavřenosti vůči nově příchozím kulturám. Studenti také spatřují rozdíly mezi nimi a svými českými kolegy především v pasivitě v přístupu ke studiu a v celkové větší uzavřenosti oproti Bělorusům. Mnozí z nich mají pocit, že trvalo delší dobu než skutečně ,,zapadli“. Mnoho Bělorusů také pociťuje, že česká společnost dělá rozdíly mezi cizinci ze Západu a cizinci z Východu. Studenti udržují kontakt se svojí rodinou pomocí internetu, do Běloruska jezdí dvakrát až třikrát ročně. Z návštěv se často vracejí s rozporuplnými pocity, neboť zjišťují, že jsou doma vnímáni již jako cizinci, stejně tak jsou vnímáni v České republice. V případě politických azylantů (především těch, kteří zůstávají aktivní ve své politické činnosti) je kontakt s rodinou v každém ohledu složitější, neboť je potřeba brát ohledy na bezpečí rodinných příslušníků v Bělorusku.
Jak tedy odpovědět na otázku, s jakými problémy migrace se potýkají jak studenti, tak političtí azylanti, či jak se v českém prostředí odráží skutečnost, že pocházejí ze země bývalého Sovětského svazu? V oblasti vzdělávání a pracovních příležitostí lze situaci hodnotit pozitivně, ovšem z hlediska přístupu české společnosti k běloruským migrantům se setkáme se spíše negativními zkušenostmi. Znamená to tedy, že jistá averze vůči migrantům ze zemí bývalého Sovětského svazu ve společnosti stále zůstává. Mladší generace ovšem tuto skutečnost již tak radikálně nevnímá a je proto možné brát tuto známku jako pozitivní posun v myšlení české společnosti směrem k multikulturnímu smýšlení.