Husní Mubarak se stal poprvé egyptským prezidentem v roce 1981, ve stejném roce se stal i generálním tajemníkem Národní demokratické strany. Egypt je oficiálně parlamentní republikou, fakticky je ovšem vláda podřízena H.Mubarakovi, který vytváří veškerou politiku. Po jeho nástupu do funkce se podařilo Egypt vyvést z politické izolace. Své sídlo v Káhoře opět obnovila Arabská liga, to i přes platnost mírových dohod z Camp Davidu. Mubarak je příznivcem politiky arabsko-izraelského usmíření, jedním z nejbližších spojenců USA na blízkém východě. Mubarak byl zprostředkovatelem jednání mezi Palestinci, Libanonci, Syřany a Izraelem. Zároveň je Mubarak vnímán jako diktátor porušující lidská práva. Organizace sledující porušování lidských práv současnému prezidentu vytýkají především tzv. zákon pro nouzové případy, který umožňuje zadržování lidí bez jakýchkoliv dalších omezení, bežných v demokratických režimech, a dále odsuzují stav svobody slova a omezování opozice. Opozici tvoří v Egyptě z drtivé většiny ilegální islamistické a fundamentalistické uskupení Muslimské bratrstvo. Ilegální od roku 1997, od rpvních atentátů na turisty, kdy byla zakázána činnost jakýchkoliv náboženských politických stran a uskupení.
Od 25.ledna probíhají demonstrace proti stávajícímu režimu a prezidentu. Byl vyhlášen zákaz vycházení, v zemi však již od roku 1981 panuje vyjímečný stav. Podpořit demonstrující přijel i představitel opozice, nositel Nbelovy ceny míru Mohhamad Baradej. V letech minulých byl členem egyptského diplomatického sboru, působil na ministerstvu zahraničí, od r. 1984 působí v Mezidnárodní agentuře pro atomovou energii. V roce 2003 se zviditelnil odmítnutím argumentů G.W.Bushe o íráckém jaderném programu. Po odchodu z agentury se zapojil do politického života v Egyptě. V probíhajících nepokojích se postavil do čela protestujících a zatím se těší i podpoře islamistického Muslimského bratrstva.
A právě to slůvko ,,zatím“ je klíčové. Ve spoustě novinových článků a v bezpočtu vyjádření lidskoprávních org. i jednotlivých aktivistů nalezneme volání po aktivním zapojení se Západu do probíhajícího konfliktu. Po USA, Evropské unii i jednotlivých státech je žádáno, aby jasně a otevřeně vyjádřily svůj postoj k egyptské revoluci, aby jasně vyjádřily podporu protestujícím a odsoudily Husní Mubaraka a jeho režim. Některé z těchto hlasů argumentují např.podporou EU směrem k běloruskému disentu a uvalením sankcí vůči Bělorusku. Pokud budeme hájit demokratizační proces v jedné zemi a odsuzovat diktátorské praktiky jeho vůdce, měli bychom stejně postupovat i v případě jakékoliv jiné země. Ale …. Víme, že za revoluce se vždy dá pohybu něco, co má málo společného s původním úmyslem. V případě Egypta může toto platit dvojnásob a tak je opatrný postoj USA i EU myslím na místě. V případě odstoupení stávajícího prezidenta nebude Mubarak vyjednávat s lidmi v ulicích, kteří ve většině skutečně bojují za demokracii a lepší sociální a ekonomické podmínky. Stávající režim bude vyjednávat s jedinou opozicí v zemi, kterou je fundamentalistické Muslimské bratrstvo. Ano, zatím se jako jediný zástupce opozice prezentuje M. Baradej, ale bude tomu tak i dále? A pokud ano, jediný o koho se může Baradej opřít je opět pouze Muslimské bratrstvo. Je tedy skutečně počínání Západu měření dvojím metrem nebo je to jen obava, že autokratický režim Mubaraka vystřídá teokracie islámských fundamentalistů?