Reklama
 
Blog | Štěpánka Šulcová

Nedemokratický liberalismus

Krátce teorií demokracie

 

Liberalismus, tak jak jej chápeme dnes, má své počátky až v 18. století. Do té doby byl nahlížen spíše negativně. Podobným vývojem prošla i demokracie. Hlavním důvodem tohoto postoje bylo záporné hodnocení demokracie Platónem i Aristotelem. Velkým zastáncem demokratického typu vlády se stal Machiavelli, který prosazoval účast všech občanů na vládě, ne jen bohatých. Způsob vlády, který prosazoval však lze spíše charakterizovat jako republiku s kombinovanou ústavou. V jeho myšlenkách nalézáme rysy charakteristické pro pozdější liberály a to především jeho volání po nutnosti organizace politické moci, která by udržovala pořádek.

Vývoj raného liberalismu v průběhu 17. století byl poznamenán revolucí a občanskou válkou v Anglii. Raný liberalismus v sobě nese množství rozporů, z kterých později vznikly konflikty při snaze sloučit demokracii a liberalismus. Raní liberálové nebyli demokraty, a přesto se některé z jejich myšlenek staly základem pro celé nové pojetí demokracie. Důležité je rozlišovat liberalismus raný, který ve své podstatě nebyl demokratický a liberalismus pozdější, jehož snahou bylo sloučit liberalismus s demokarcií. Za otce raného liberalismu je považová John Locke. V jeho pojetí tvoří jedinci společnost na základě společenské smlouvy jen z důvodu ochrany svých vlastních zájmů. V přirozeném stavu však mohou žít i bez společnosti. Liberálové tvrdí, že stát (společnost) je nepřirozená, uměle vytvořená věc, sloužící jen k ochraně určitých zájmů. Nejvyšší hodnotou pro člověka je pak svoboda, která je ovšem omezena svobodou druhých. Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pokud někdo toto neakceptuje a porušuje svobodu druhého, každý má právo se hájit a má i právo trestat. S rozvojem společnosti a s nastupujícími ekonomickými změnami však vyvstávají nové problémy. S větší mobilitou jednotlivců dochází k častějším kontaktům a lidé jsou nuceni brát na druhé stále větší ohledy. Dělba práce upevňuje závislost mezi jedinci, a to vede k nutnosti zavádění nových a přesnějších pravidel (zákonů) chování. Stále větším problémem se pak stává trestání viníků neboť pravidla porušuje stále větší množství lidí. Z těchto nedostatků vyvozuje Locke pricipy občanské vlády, kterými jsou neexistence jednomyslně schváleného a všemi přijímaného zákona, neexistence nestranného soudce a síly, která by dohlížela na vykonatelnost rozhodnutí.

Reklama

Jedinci pochopili, že je výhodnější vytvořit stát, který bude chránit jejich práva a zájmy. Liberálové jsou si na druhé straně vědomi toho, že stát je institucí, která by mohla práva občanů i ohrožovat.

Pro lidi je nejlepší, pokud jsou navzájem izolováni a na sobě zcela nezávislí. Praktičtější však je vzájemná spolupráce a přenechání výkonu zákona nestranným institucím. Jednotlivci uzavírají buď dvě smlouvy – jednu z důvodu vytvoření společnosti a druhu z důvodu vytvoření formy vlády, nebo jen jednu smlouvu a dohodu. Politické pravomoce jsou jednotlivcům svěřovány za přesně určených podmínek, tak aby mohli účinně hájit zájmy občanů. Občané mohou veřejné instituce změnit, pokud zjistí, že zneužívají svoji moc. Locke rozdělil moc ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a federativní. Zákonodárná moc vytváří zákony (pravidla), moc výkonná pravidla uplatňuje a moc federativní hájí zájmy společnosti ve vztahu ke společnostem jiným. Význam státu podle liberálů tedy spočívá převážně v tom, že stát chrání práva občanů při jejich vzájemném kontaktu. Při této ochraně i on sám musí dodržovat stanovená pravidla.

John Locke shrnul základní principy způsobu vládnutí do několika zásad. Občané si volí své zástupce, kteří pak vytvářejí zákony a jednají v zájmu občanů. Základní podmínkou legitimní vlády je souhlas občanů. Otevřenou otázkou i podla Locka zůstává moment, kdy lidé mohou vládu svrhnout protože neplní své závazky nebo zneužívá své moci, neboť nelze zcela jednoznačně určit, kdy takový moment nastává. Dalším principem vládnutí je princip přijímání zákonů většinou, který otevírá další otázku, otázku volebního práva. Princip dělby moci podle Locka spočívá v rozdělení jednotlivých mocí mezi různé osoby a instituce. Podstatné je, aby moc nebyla soustředěna v rukou pouze jedné absolutistické osoby nebo instituce. Moc legislativní je nadřazena moci exekutivní a federativní. Volební právo neměli mít podle Locka úplně všichni občané, ale mělo být závislé na majetkovém censu. Tato omezení Locke zcela jasně nevysvětluje.

John Locke a ranní liberálové ve svých teoriích dávali přednost problému konsensu a vládě většiny před problematikou volebního práva a celkové účasti občanů na politickém životě. Locke se ve svém díle příliš nezabýval některými prvky důležitými pro pozdější demokratický systém- problematikou voleb, zárukami politické svobody či soupeřením politických stran. Jako liberální prvky jeho teorie lze označit zásady dělby moci, problematiku individuálních práv občanů či omezení úlohy státu. Vztah mezi liberalismem a demokracií lze shrnout následovně. Pokud se budeme držet pouze demokracie bez liberalismu (doba Francouzské revoluce) umožňíme tím vznik totalitních režimů, obráceně pak liberalismus bez demokracie vytváří prostředí pro vznik privilegií a společenské nespravedlnosti.