Po roce 1989 došlo v mnoha zemích východní a střední Evropy k zániku systémù jedné strany a byl nastartován proces demokratizace. Při procesu demokratizace si je potřeba uvědomit, že ani v zemích západní Evropy či v USA neexistují demokratické systémy stejně spravedlivé ke všem občanům. Někteří politologové dávají přednost termínu liberalizace před demokratizací a to z důvodu, že i před pádem železné opony existovala v zemích východní a střední Evropy jistá politická participace. Rozdíly v možnostech občanů působit na politická rozhodnutí se zabýval Robert A. Dahl. Podle něj není ještě situace, kdy existuje opozice a jsou zajištěna ústavní práva to samé jako demokracie. Před rokem 1989 ve východní Evropě existovala jistá politická participace občanů v podobě volebního práva, ale neexistovalo skutečné soupeření o politickou moc, žádná skutečná opozice. Pro země zmíněného regionu se problém liberalizace stal důležitějším než otázky participace.
Liberalizace a nastupující změny s sebou přinesly i spoustu nových otázek a problémů, které jsou v západní Evropě běžné. S nástupem tržního hospodářství to byly problémy v hospodářské politice, ale do popředí se dostaly v mnoha zemích i neméně důležité problémy etnické. Určujícím faktorem při zavádění tržního hospodářství byla míra ochoty jednotlivých zemí uvolňovat státní vlastnictví. Na základě míry této ochoty vzniklo několik alternativ mezi komunistickým plánovaným hospodářstvím a demokratickým kapitalismem např. neoliberalismus, skandinávský model či demokartický socialismus. Nejznámější je demokartický socialismus, který je charakteristický decentralizací a kolektivním vlastnictvím výrobních prostředků. Neoliberalismus naopak prosazuje privatizaci a zásadní omezení role státu. Úloha státu by měla být omezena na ochranu bezpečnosti občanů a jejich práv. O tom, který z modelů v jednotlivých zemích východní a střední Evropy zvítězí rozhodují mimo jiné i ekonomické a společenské podmínky konkrétní země a v neposlední řadě i vliv zahraničí.