Jednou z nejčastěji kladených otázek v rámci studia mezinárodních vztahů, je otázka, zda je vůbec možné zajistit celosvětový mír a zcela eliminovat válečné konflikty. Jedna z teoriií mezinárodních vztahů, realismus, dominující především d ruhé polovině dvacátého století, tvrdí, že to možné není, mezinárodní systém charakterizuje jako anarchický, který nelze kontrolovat žádnou nadřazenou jednotkou. Státy jsou považovány za samostatné jednotky, které mohou ve svém zájmu dělat co chtějí a neexistuje žádná moc, která by je přinutila jejich chování změnit. Realismus tvrdí, že v politice nenajdeme žádné morální nebo mravní zásady. Kdyby se stát choval podle mravních zásad, nemohl by uchránit svou suverenitu ani své obyvatele před nebezpečím zvenčí, což je dle realistů jedním z hlavních úkolů státu. Mezinárodní systém je pro realisty místem, kde se každý ze suverénních států snaží hájit své zájmy před ostatními. Z tohoto důvodu jsou realisté skeptičtí vůči různým aliančním uskupením neboť nevěří, že státy by byly ochotny se vzdát některých svých práv ve prospěch širšího celku. To by bylo možné jen v situaci, kdy by jim už nezbývala žádná jiná varianta. Stěžejními pojmy realismu jsou především moc, suverenita, národní zájem a bezpečnost.
Příčiny vzniku Karibské krize je možno hledat již několik let zpátky před jejím vyvrcholením, v období druhé Berlínské krize a také v průběhu Kubánské revoluce, nástupu Fidela Castra do čela Kuby a invaze v Zátoce sviní. V roce 1962 svět prožíval Studenou válku, která dělila Zemi na dva bloky, na boj demokracie a komunismu. Spojené státy zastávaly politiku zadržování. Ve chvíli, kdy se začaly projevovat expanzionistické tendence SSSR, Amerika už jen mohla bránit stávající demokracie, ale nemohla již zasahovat do sféry vlivu SSSR. Spojené státy se postavili do role ochránce demokratického světa. Konflikt mezi západem a východem se stal reálnou mezinárodní hrozbou.
Samotná Karibská krize byla vyústěním celkové mezinárodní situace, která splnila několik základních podmínek realismu. Na průběhu Karibské krize lze vysledovat, že všichni zúčastnění aktéři jednali čistě podle svých národních zájmů. Došlo zde v podstatě k boji o vliv na kubánské události a o soupeření na poli zbrojního průmyslu. Spojené státy s nelibostí sledovali politický vývoj na Kubě po Kubánské revoluci a její příklon k Sovětskému svazu. Obávali se zejména rozšíření komunistických ideologií do ostatních latinsko-amerických zemí. Další obavy pocházely z milné představy Kennedyho administrativy o raketové převaze Sovětského svazu, která ovlivnila i celou jadernou strategii Spojených států. Po Kubánské revoluci se zkomplikovaly vztahy Kuby nejen ke Spojeným státům, které Kubu považovaly za geopoliticky přirozeně závislou na severoamerické velmoci, ale i vztahy se sousedními státy karibské oblasti. Castrova politika a ekonomické reformy vyvolaly odvetná opatření ze strany Spojených států. Tato politika však nebyla nejšťastnějším řešením, neboť v podmínkách bipolárního světa zahnala Kubu do mocenské sféry vlivu Sovětského svazu, který se nezdráhal chopit příležitosti rozšířit svůj vliv na západní polokouli a nabídl Castrovu režimu okamžitou pomoc jak hospodářskou, tak i vojenskou v případě ohrožení Kuby Spojenými státy. Zde se projevily prvky reálpolitiky uplatňované Kubou. Fidel Castro původně komunistou nebyl, naopak s kubánskými komunisty měl ostré spory, ale v situaci, kdy měl sám čelit ekonomickému tlaku Spojených států, přijal sovětskou pomoc a byl schopen akceptovat i marxisticko-leninskou ideologii. Tyto americko-kubánské spory vyvrcholily nezdařenou invazí kubánského exilu podporovaného Spojenými státy do Zátoky sviní. Po této události obě velmoci veřejně deklarovaly své mocenské zájmy. Sovětský svaz označil invazi za akt americké agrese a deklaroval ochotu poskytnout Kubě veškerou potřebnou pomoc, Spojené státy v následných veřejných vystoupeních zdůrazňovaly odhodlání zabránit šíření komunistické ideologie v Latinské Americe všemi možnými prostředky.
Mezi politické priority prezidenta Kennedyho patřilo zdokonalení jaderné převahy, zvýšení počtu raketových střel ale i posílení konvenčního potenciálu. Počátkem 60. let došlo k přehodnocení tzv. Jednotného společného operačního plánu. Zásadním faktorem se stala, na rozdíl od let předchozích, schopnost druhého jaderného úderu z čehož byla koncipována doktrína ,,pružné reakce“. Spojené státy na základě této teorie věřili, že SSSR se neodhodlá k vyprovokování nukleárního konfliktu.V této souvislosti začala být diskutována i otázka prvního jaderného útoku, kdy prezident Kennedy tuto možnost nevyloučil. Je nutno podotknout, že jaderná stategie USA byla do značné míry ovlivněna milnou představou o raketové převaze Sovětského svazu, kdy se Chruščovovi dařilo siláckými projevy zastírat skutečnou nerovnováhu sil.
Karibská krize měla kromě již uvedených příčin své kořeny i ve vnitropolitické situaci v Sovětském svazu. N. S. Chruščov byl pod silným tlakem kritiky opozice , byl kritizován za přílišný liberalismus a z ústupnosti před Západem. Svou úlohu sehrál i postoj Číny, která vystupovala proti jakékoli destalinizaci. Slabost Kuby měla posloužit k upevnění pozice Chruščova na domácí i zahraniční politické scéně. Zároveň měl Sovětský svaz v plánu pomocí Kuby alespoň částečně vyrovnat strategickou rovnováhu sil a případné vybudování raketové základny v blízkosti Floridy mělo být odpovědí na rozmístění raket NATO v Turecku a Itálii. Základna měla vyřešit i nedostatek vlastních mezikontinentálních střel. Rozhodnutí o vybudování raketové základny na Kubě definitivně padlo na jaře roku 1962. Dohoda, kterou Sovětský svaz s Kubou uzavřel zcela kopírovala sovětské mocenské kalkuly. ,,V dokunemtu bylo zdůrazněno, že expediční sbor včetně raket středního doletu bude participovat na obraně ostrova, ale podléhat bude výlučně sovětské vládě“ (Nálevka, Vladimír: 1997, s. 134). Severoamerická rozvědka v tomto případě částečně selhala neboť první zprávy o přesunu sovětských vojsk získala až počátkem srpna 1962. Prezident Kennedy pod tlakem Kongresu, kdy senátoři obvinili vládu z nečinnosti, varoval Moskvu před rozmístěním raket na Kubě. Okamžitou invazi na na Kubu však odmítal. Američané byli přítomností sovětských raket na Kubě zaskočeni a nedokázali ihned zareagovat. K řešení krize byl vytvořen zvláštní orgán tzv. EXCOMM ( The Executive Commitee of the National Security Council).Ve výboru nejdříve převládal názor, že nejlepším řešením by byl okamžitý útok na Kubu. Postupně se prosadil názor, s kterým se ztotožňoval i Kennedy a to námořní blokáda ostrova. Bylo potřeba kalkulovat s dvojím nebepečím. Na straně jedné bylo ohroženo několik desítek milionů životů amerických občanů, na straně druhé stál globální rozměr konfliktu, globální charakter sovětsko-amerických vztahů a nebezpečí odvetného zásahu Sovětského svazu v Západním Berlíně či ruský protitah v podobě zničení raketové základny v Turecku. Blokáda se měla týkat pouze přísunu strategických zbraní, nikoli potravin či ropy. Tím byl zdůrazněn čistě vojenský rozměr celé akce, bez politického vztahu vůči Castrově vládě. Blokáda vstoupila v platnost 24. října 1962, odvolána byla v listopadu, po té co Sovětský svaz přistoupil na většinu podmínek kladených USA ( demontáž raket, odpalovacích ramp a jejich odsun z Kuby) včetně souhlasu s inspekcí v mezinárodních vodách. Od vypuknutí konfliktu docházelo k jednáním pouze mezi USA a Moskvou, která své kroky s Kubou nekonzultovala a parkticky tak popírala její suverenitu. Tato roztržka byla jednou z příčin Castrova příklonu k Číně.
Jak jsem již uvedla, na průběhu Karibské krize najdeme celou řadu realistických prvků. Především se zde potvrdily znaky konceptu moci a pak také skutečnost, že pricipy morálky nejsou v praktické politice příliš aplikovány.V 60. letech uplatňovaly Spojené státy především politiku zadržování komunismu. Od této koncepce neupustily ani po té, co byla Kuba pod tlakem hospodářského embarga vehnána do sféry vlivu Sovětského svazu. Naopak, jejich politika zůstala i nadále založena především na omezování schopností Kuby ovlivňovat další země Latinské Ameriky. Prioritou Spojených států však nebylo pouze odstranění Castra, ale především zastavení sovětského komunistického vlivu v celé oblasti. Spojené státy se neustále domnívaly, že se Sovětský svaz neodváží mocensky zasáhnout v jejich zájmové oblasti a už vůbec si nepřipouštěly, že by sovětská vláda mohla do oblasti dopravit jakékoliv zbraně. Ze strany Sovětského svazu to byl v prvé řadě krok vyprovokaný vnitřní politickou situací. N. Chruščov, vystavený ostré kritice prostalinsky orientované opozice, si chtěl tímto krokem upevnit své postavení na domácí politické scéně. Zároveň se mu snadno otevřely dveře, v podobě spolupráce s Kubou, k proniknutí do mocenské sféry Spojených států. Rozmístěním raket na Kubě sledoval Sovětský svaz získání vlivu na americkém kontinentu, rozšíření komunistické ideologie, ale především by došlo k přesunu v nukleární rovnováze ve prospěch Sovětského svazu. Současně by získal i větší prostor pro vyvíjení nátlaku na řešení berlínské otázky ve svůj prospěch. Právě v tomto jednání je možno vysledovat známky mocenské politiky charakteristické pro realistický koncept.
Kennedy si dobře uvědomoval měnící se situaci a zaujal k ní opatrný postoj. Z důvodu klesající prestiže jeho vlády a z důvodu blížících se voleb bylo důležité především uklidnit veřejné mínění. Dále začal vyvíjet tlak na NATO, aby byla přerušena námořní doprava na Kubu a zároveň se snažil donutit státy OAS, aby se také tvrdě postavily proti Kubánské republice. Zároveň bylo potřeba uklidňovat příznivce radikálního řešení uvnitř Kennedyho vlády, kterým bylo určeno několik ostřejších vystoupení. Kennedy si však již v této době uvědomoval všechny důsledky, které by příliš radikální řešení kubánského problému mohly přinést. Na krizi již začal nahlížet z perspektivy ohrožení světového míru komunistickou ideologií, čímž byla ovlivněna všechna jeho další rozhodnutí, která tak ztratila lokální rozměr a přeměmila se v odpovědnost za celosvětový mír. Kennedy věděl, že velikost soupeřovy síly nedovolí, aby se jí zbavil jakýmkoliv jednoduchým způsobem. Rozhodl se tedy pro takový postup, který by mu i v případě ústupu dokázal zachovat prestiž na domácí scéně i v zahraničí. Kennedy kalkuloval s několika variantami, proč k vyzbrojování Kuby došlo. Podle první varianty poskytl Sovětský svaz Kubě pomoc proto, že Kuba byla pro Chruščova velmi cenným satelitem na západní polokouli. Další teorie vycházela z předpokladu, že vybudované sovětské základny sice zhoršily strategické postavení Spojených států, ale pokud by nenásledovalo budování dalších základen, zůstala by celková strategická rovnováha fakticky nezměněna. Podle Kennedyho ani jedna z teorií nesplňovala dostatečné motivy pro hrozící střetnutí. Podle jeho názoru se jednalo spíše o teorii politiky studené války, o zkoušku americké vůle k odporu. Pokud by sovětský svaz zjistil, že Spojené státy jsou ochotny ustoupit, mohl by tu samou politiku začít uplatňovat na důležitějších místech např. v západním Berlíně nebo by mohl začít naléhat na likvidaci amerických zahraničních základen v Evropě. Zároveň Kennedy zastával názor, že Chruščov nechce nukleární zbraně použít, pouze je využívá jako prostředek vydírání. Při zvážení možných ztrát a zisků plynoucích z ozbrojeného útoku na Kubu, převážily v Kennedyho kalkulu ztráty. Pokud by Spojené státy zaútočily, zemřeli by i ruští příslušníci obsluhující základny, což by mohlo vyvolat reakci Sovětského svazu, bylo potřeba počítat i s možnou nukleární válkou. Ta by Spojené státy postavila do pozice viníka celého konfliktu. Pokud by ozbrojený útok nevyprovokoval takovouto ruskou reakci, mohlo by dojít ke konfliktu v Berlíně, kdy vina za něj by bylo opět připsána Spojeným státům. Pokud by se celý konflitk přesunul do Evropy, dostaly by se Spojené státy do nevýhody a do postavení toho, kdo by byl donucen pohrozit nukleární válkou, neboť jejich konvenční síly jsou v této oblasti omezené. Při zvážení všech těchto argumentů, dostala zelenou koncepce námořní blokády Kuby. Tím dala vláda Spojených států Sovětskému svazu ultimatum. Tímto postojem Spojené státy ponechaly sobě i Sovětskému svazu určitý časový prostor pro další politické a diplomatické zvážení situace. První část mocenského soupeření skončila po té, co se sovětské lodě nepokusily prolomit americkou blokádu a tím jí akceptovaly. Krize však zažehnána nebyla, nyní se dostala ke slovu diplomacie, ve které převládaly vzájemné pochyby a nejistota zrozené v období studené války. Výsledkem byl kompromis. Spojené státy pod tlakem okolností upustily od původního směru politiky vůči Kubě a ve chvíli takto vystupňovaného nebezpečí se smířily se změnou v politickém poměru sil v Karibské oblasti a akceptovaly vznik socialistické Kuby. Za to se vládě Spojených států dostalo slibu v podobě stažení raket, letounů i dalšího válečného materiálu z oblasti. Zároveň došlo k dohodě o stažení amerických raket z Turecka. Realistická koncepce abcence morálky v politických rozhonutích je na příkladu Karibské krize možno vysledovat jak v chování Spojených států, tak v jednání Sovětského svazu. Spojené státy byly ochotny ustoupit od svého koceptu zadržování komunismu na západní polokouli a smířit se se změnou politického systému na Kubě ve prospěch komunismu. Stejně tak Sovětský svaz příliš neváhal a v dohodě se Spojenými státy velmi rychle přistoupil na požadavek stažení raket z Kuby, i když to v podstatě znamenalo její úplné vyloučení z jednání a omezení její státní suverenity neboť i přesto, že se jednalo o kubánské otázky, Kuba neměla možnost jakkoliv se k nim vyjádřit.
Z provedené analýzy Karibské krize vyplývá, že premisy realismu skutečně průběhu Karibské krize odpovídají. Na jejím průběhu je možno prokázat platnost několika z nich. V prvé řadě aktéři jednali racionálně, s cílem udržet si své postavení a svůj vliv v oblasti. Racionálně kalkulovali i s možnými ztrátami a svá rozhodnutí podřizovaly reálnému možnému zisku. Chování aktérů potvrdilo i další premisu realismu a to tu, že neexistuje jediná sdílená morálka, kterou by bylo možné všeobecně uznávat. Jak Spojené státy tak Sovětský svaz potvrdily, že chování států v mezimárodních vztazích se neslučuje se všeobecně uznávanými mravním pravidly.
Karibská krize skončila kompromisem. Okolnosti, které k němu vedly byly natolik závažné, že by bylo možno očekávat položení nových možností k lepšímu uspořádání vzájemných vztahů obou velmocí. Krize ukázala, že určité hranice moci jsou nepřekročitelné. Již Chruščovův nástupce Leonid Brežněv však místo koncepce jaderné rovnováhy opět prosadil doktrínu sovětské vojenské a nukleární převahy.