Dějiny Evropy utvářely mocnosti, které mezi sebou soupeřily o nadvládu. Střídala se období míru a válek, kdy po každé válce došlo k znovuobnovení rovnováhy sil. Velká Británie, Rusko, Francie i Itálie směřovaly své zájmy mimo Evropu, což mělo vliv na tuto rovnováhu a hlavním cílem všech diplomatů se tak stala snaha o zachování míru v Evropě. Během 18. a 19. století došlo k mnoha změnám, některé mocnosti zanikly, jiné byly nahrazeny novými národnímy státy jako byla Itálie a Německo. Základním kritériem jejich úspěšnosti byla schopnost země vést válku. Důležitým faktorem byla vybavenost armád , která závisela na ekonomických zdrojích jednotlivých států. Ekonomická situace určovala i situaci politickou, a tak po velkém vzestupu, který zaznamenalo Rusko i Amerika, přestala být Evropa středem světa. Po r. 1890 se rovnováha sil v Evropě začala drolit. Pro většinu státníků bylo důležitější, jak stát vystupoval navenek politicky než jaké měl skutečné ekonomické možnosti. Při úvahách o možné válce každá z mocností kalkulovala na základě historických zkušeností s potenciální hrozbou revoluce, ale tyto předpoklady se nepotvrdily. Důležitou otázkou tak bylo, jak moc ochotní budou lidé podpořit politiky ve válce. Nejsilnějším státem se stalo Německo, pro které byla válka možností jak si své postavení udržet. Bylo v roli dobyvatele zbytku Evropy, stejně jako před lety Francie. Konkurovat mu svou silou mohla Velká Británie a potenciální růst Ruska. Angličané si neuvědomovali, jakou silou disponují Spojené státy, a že by v případě boje mohly vstoupit do války. Amerika byla pro mnohé politiky zcela jiný kontinent, který nemá s Evropou nic společného. Tato chyba však byla jednou z příčin konce evropské historie v jejím starém pojetí. Právě díky zásahu Spojených států se již po první světové válce neopakoval scénář z minulého století a k obnovení rovnováhy sil znovu nedošlo. Žádné z mocností se již nepodařilo ovládnout celou Evropu, ta se stala závislou na silách vnějšího světa a ztratila své výsadní postavení.