Roku 1991 se pobaltské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litva opět vrátily do politického, hospodářského a kulturního života jako samostatné republiky. Připojení k EU vnímaly jako znovu se přihlášení k západní Evropě. Od vstupu si tyto pobaltské republiky slibovaly především hospodářskou pomoc a řešení bezpečnostních otázek.,, Je často připomínanou otázkou zda pro Litvu a ostatní pobaltské státy znamená vstup do EU cíl sám o sobě a do jaké míry jí má posloužit spíše k pootevření dveří do NATO (…)” ( Fiala,P, Pitrová,M:Rozšiřování ES/EU, s. 154). Začlenění do Evropské unie bylo pro ně složitějším a náročnějším procesem než pro většinu ostatních kandidujících zemí. Po uznání jejich samostatnosti byly ještě v roce 1991 uznány za členy KBSE a téhož roku se také staly plnoprávnými členy OSN. Přes počáteční nedůvěru členských států EU k pobaltským republikám byla v průběhu roku 1992 uzavřena dohoda o vzájemné hospodářské a obchodní spolupráci a v roce 1993 navržena možnost volného obchodu mezi pobaltskými zeměmi a EU. Smlouva o volném obchodu byla podepsána v červenci 1994 a již následující rok v prosinci byla zahájena jednání o Evropské dohodě. Na tomto faktu měl značnou zásluhu především zájem a vliv sousedních severských států, především za dánského předsednictví v roce 1993. Dohoda o volném obchodu obsahovala návrhy na vytvoření podmínek ke členství v EU a zahájení ekonomické a hospodářské spolupráce. Asociační dohody byly podepsány v červnu 1995. Dohoda obsahovala, na rozdíl od ostatních zemí, výzvy k posilování vzájemné spolupráce mezi Estonskem, Lotyšskem a Litvou. Oficiální žádost o členství v EU podaly všechny tři státy v roce 1995, zahájit přístupové rozhovory bylo Evropskou komisí doporučeno v roce 1997. ,, Podle názoru Komise splňovaly Estonsko, Lotyšsko a Litva politická kritéria charakteristická pro demokratické země, včetně stabilních institucí garantujících právní řád a základní lidská práva.” (Zájedová,I: Pobaltská regionální spol.,s.154). V otázce postavení a ochrany národnostních menšin se hodnocení jednotlivých republik lišilo. Problémy byly však jen v oblasti přidělování občanství. Ochrana národnostních menšin a jejich práva na vzdělání a vlastní kulturu byla dodržována. Názory Estonska, Lotyšska a Litvy, stejně jako názory členských zemí, se lišily v otázce, zda mají pobaltské republiky vstupovat do EU společně nebo zvlášť. Představitelé všech třech republik zastávaly názor na společný vstup do EU i do NATO, ale praxe byla jiná. Na lucemburském summitu byla prosazena dvourychlostní strategie rozšiřování. Do první skupiny se dostalo za značné podpory Finska jen ekonomicky nejrozvinutější Estonsko. Švédsko s Dánskem naopak podporovaly přijetí všech tří států společně. Až na helsinském summitu se Litva s Lotyšskem opět postavily po bok Estonsku. V roce 2002 dospěly pobaltské republiky k dalšímu cíly. Na pražském summitu NATO byly všechny přizvány do Severoatlantické aliance a nedlouho na to byly přizvány i do Evropské unie. Ve všech těchto republikách proběhlo referendum o přístupu do EU. Jako první se referendum uskutečnilo v Litvě, kde neexistovala organizovaná opozice proti členství v EU. Jednalo se pouze o malá nacionalistická uskupení. Malá volební účast byla patrná v oblastech s větším podílem ruského obyvatelstva. Problematickými body jednání byl požadevek odstavení jaderné elektrárny a otázky související s blastí Kalinigradu. Více skeptické k začlenění do EU bylo Estonsko. Jeho obavy vyplývaly především ze strachu z omezení liberálních podmínek podnikání, které nastartovaly rychlý ekonomický růst země. Obavy byly i z možného nárůstu imigrantů. I zde mělo značný vliv na průběh referenda národnostní složení obyvatelstva daných oblastí. V Lotyšsku zprvu převažovali odpůrci integrace, až před referendem došlo k posílení pozice přívrženců členství, zejména z důvodů vnitropolitických. Do hlasování se zde snad nejsilněji ze všech pobaltských republik promítla národnostní problematika. Referendu na mnohých místech předcházely ruské demonstrace. Na celkový výsledek referenda měl značný vliv i výsledek referenda v Estonsku. V referendech se prokázala vzájemná solidarita pobaltských republik. Shodným rysem jejich zájmu o integraci do EU byl fakt, že neměly jinou možnost volby, pokud se chtěly vymanit z problematického postsovětského prostoru. Zkušenosti z historie řekly jasné ano západní orientaci a návratu do Evropy.
Otázka, kam až budou sahat hranice budoucí Evropy je velmi složitá a je potřeba na ni nahlížet z několika úhlů pohledu. Je potřeba brát v úvahu roli jakou budou hrát při sjednocování Evropy relativně vzdálené státy jako je Rusko, Bělorusko či Gruzie. Pokud by do struktur EU bylo přijato Turecko, tento prostor se rozšíří o další státy. Otázkou zůstává, zda by členy Evropské unie měly být jen a pouze evropské státy resp. zda budeme brát v ůvahu pouze faktory geografické nebo i faktory kulturně-politické. Pro většinu Evropanů končí hranice Evropy tam, kde končí západní křesťanství a začíná islám. Je pravdou, že v zemích s islámskými či pravoslavnými kořeny můžeme jen stěží očekávat fungující právní stát respektující lidská práva a svobody tak, jak je tomu v členských státech Evropské unie. Je tomu tedy tak, že země s odlišnou kulturou se nemá stát členem EU? Nebo se spíše přikloníme k teorii, že podstatný je zájem a především snaha dané země o její začlenění jak je patrné z příkladu pravoslavného Bulharska či Rumunska.