Nizozemí je proslulé svojí mírou tolerance a respektu k názorům druhých. Tento princip je rozpoznatelný ve všech oblastech politiky i společenského života. Nizozemskou politiku ,,přimhouřených očí” je možno vidět aplikovat snad u všech společenských jevů počínaje drogovou problematikou, postojem k eutanazii, přistěhovalcům aj. Jedná se o neformální pravidla či řád, který je aplikovatelný pouze v dostatečně vyspělé společnosti, a který je založen především na zodpovědnosti a značné míře tolerance. Nizozemí patří mezi státy, do nichž přichází každoročně tisíce lidí. Většina z nich přichází z důvodu ekonomického a zůstávají zde ilegálně i po té, kdy není jejich žádostem o azyl vyhověno. Vytvářejí tak rizikovou skupinu, která se snaží uživit často i kriminální činností. I zde stát uplatňuje do značné míry politiku “přimhouřených očí”. Ukázalo se však, že tolerance může být dvojsečnou zbraní v okamžiku, kdy imigranti začnou získávat výhody oproti domácím (systém sociálních dávek aj.). Tito cizinci žijí většinou odděleně, ve vlastních čtvrtích a snaží se uchovat si svou původní kulturu a náboženství. Nemají zájem o začlenění do nové společnosti. V Nizozemí je všeobecně očekáváno, že kromě dodržování zákonů budou všichni jednat na základě mravních pravidel. Tato svoboda však u cizinců vychovaných v jiné kultuře vyvolává porušování a nerespektování daných pravidel. Toto lze nejlépe přiblížit na situaci ve školství, kdy neustále vzrůstá vliv různých fundamentalistických muslimských organizací na celý školní systém. Stále častěji se začaly ozývat hlasy volající po omezení přistěhovalectví. V roce 2001 prohlásil nizozemský ministerský předseda Kok, že nejsou potřeba ,,(…) přísnější zákony o imigraci; stačí jen dodržovat už existující zákony (…)”. V důsledku zavedení dalších nařízení se počet žadatelů o azyl po roce 2000 značně snížil. Stále více obyvatel celé západní Evropy se začíná přiklánět k pravicovým stranám a hnutím. Důvodem není pouze strach z velkého množství imigrantů ani neochota přijímat a akceptovat nové kultury. Strach vychází v daleko větší míře z časté neochoty cizinců integrovat se do hostitelské společnosti. Po 11. září se do popředí dostal problém islámských přistěhovalců. Mnozí z bojovníků al Kajdy v Evropě žili a studovali, přesto se stalo jejich cílem pošlapat a zničit kulturu země, která je přijala. Nizozemské politické strany nemají příliš velkou odvahu změnit stávající imigrační politiku ze strachu, aby nebyly označeny za diskriminační či rasistické. Jako první se postavila proti multikulturní společnosti křesťansko-demokratická strana CDA spolu s konzervativní stranou VVD. Veřejně se jako první vyslovil proti imigraci až kontroverzní Pim Fortuyn.
Od roku 1994 až do voleb v roce 2002 tvořily pod názvem ,,purpurová koalice” společnou vládu PvdA, VVD a D66 v jejímž čele stál sociální demokrat Wim Kok. Po několika desetiletích nastala situace, kdy nebyla ve vládě zastoupena žádná křesťanská strana. Přes počáteční obavy, že toto spojení nebude mít dlouhého trvání, setrvala koalice u moci po dvě volební období. VVD jako jediná z koaličních stran zdůrazňovala potřebu tvrdšího přístupu k imigrantům, ovšem bez větších úspěchů. Na toto téma reagovala strana Životaschopné Nizozemsko (Leefbaar Nederland, LN) založená v červnu 2001. Jejím hlavním programem bylo zamezení příchoduimigrantů do Nizozemí, řešení vysoké kriminality přistěhovalců apod.. V září 2001 vstoupil do politiky za LN profesor sociologie a novinář Pim Fortuyn. Následně byl však pro své až příliš radikální, provokativní výroky vůči přistěhovalcům zbaven funkce volebního lídra strany. Na své označení rasistou a xenofobem reagoval založením vlastní strany Kandidátka Pima Fortuyna (Lijst Pim Fortuyn, LPF) pro kterou získal mnoho voličů. V dubnu 2002 podala vláda ministerského předsedy Koka demisi. Důvodem byla zpráva vyšetřovací komise o masakru v bosenské Srebrenici, které nečinně přihlížel prapor nizozemských vojáků. Parlamentní volby byly vypsány na 15. května 2002. Několik dní před volbami byl Pim Fortuyn zavražděn ekologickým aktivistou. Tato událost velmi ovlivnila růst podpory LPF, která ve volbách obsadila druhé místo a získala 26 mandátů. Vítěznou stranou se stala CDA. Předvolební vládní strany ztatily značnou část svých voličů. Vzhledem k tomu, že se CDA před volbami neúčastnila útoků proti osobě Pima Fortuyna a jeho straně, bylo možné začít vyjednávat o složení nové vlády. V červenci 2002 vznikla koalice CDA, LPF a VVD v čele s premiérem Balkenendem. LPF se však bez vedoucí postavy Fortuyna začala rozpadat a již v říjnu 2002 podali dva z ministrů této strany demisi což vedlo k rozpadu vládní koalice.
Pim Fortuyn pocházel z malého města na severozápadě Nizozemí. Vystudoval sociologii, kterou také přednášel na univerzitě. Pracoval jako komentátor a do obecného povědomí se dostal především jako kontroverzní autor knih o politice a společnosti. Pro své výroky směřované proti imigrantům dostal nálepku rasisty a xenofoba. Tento jeho obraz byl však v protikladu k jeho bohémskému způsobu života. Přiznal se ke své homosexualitě, prosazoval sňatky osob stejného pohlaví, souhlasil s liberální drogovou politikou. Jeho političtí oponenti ho srovnávali s pravicovými politiky jiných zemí, s Haiderem a Le Penem, což zásadně odmítal. Některé jeho názory byly značně radikální, přesto Fortuyn nepatřil k přívržencům extrémní pravice. Zastával názor, že je potřeba na chvíli zastavit přistěhovalectví, čímž by se mělo urychlit přizpůsobení menšin nizozemskému životnímu stylu. Podle něj způsobuje multikulturalismus pouze sociální problémy. Fortuyn viděl hrozbu především v řadách radikálních islamistů, pro které je evropská liberální společnost nepřijatelná. Nezavrhoval cizince, jen se snažil o obhájení principů, které vyznává západní společnost. Věřil, že islám neprošel potřebnou modernizací a nedokáže proto tolerovat vymoženosti západní demokracie.Nutnost řešení otázky přistěhovalců byla diskreditována krajní pravicí, která často toto téma znehodnocovala ať již svými výroky znevažujícími holocaust nebo svým tíhnutím k diktátorským režimům, zatímco liberální část společnosti nechtěla mít s nacionalisty a xenofobií naprosto nic společného.
Strana LN, ve které Pim Fortuyn začínal svojí politickou kariéru čelila již od samého začátku kritice svého volebního programu. Hlavním tématem, na které se zaměřila byla složitá otázka migrace, druhým tématem byla bezpečnost občanů, kterou má však v programu každá z politických stran. Pro oponenty LN nebyli přistěhovalci problémem a poukazovali na to, že některé strany chtějí toto téma záměrně zveličit. Nevěřili tomu, že by jakákoli nová uskupení mohla poškodit strany tradiční. O to více překvapil Pim Fortuyn, kterému se podařilo velmi rychle získat nečekaně mnoho příznivců a značně tak narušil politický klid. O vysvětlení proč k tomu došlo se pokoušelo mnoho různých teoriií, faktem však zůstává , že Fortuyn vnesl do politiky zcela nový fenomén. Opoziční strany na Fortuynův úspěch reagovaly prudkým útokem. Snažily se poukázat především na dosavadní úspěchy, kterých koaliční vláda dosáhla a na nedostatky volebního programu Fortuyna, které viděly především v absenci návrhů jak realizovat vytčené cíle. Přesto se mu podařilo získat velkou voličskou podporu, a to především tím, že říkal veřejně to, co si velká část občanů pouze myslí. Tento strach dotknout se témata diskriminace nebo ještě v horším případě snažit se o zavedení opatření, která by jen vzdáleně mohla diskriminaci připomínat, vyplývá částečně ze zkušeností v období druhé světové války. Evropa několik desítek let úzkostlivě střežila každý náznak fašismu, a tak má ještě dnes šanci uspět politik, který se pokusí najít jeho stopy i tam, kde nejsou. Skutečnost je však taková, že kriminalita mladistvích, obzvlásť v určitých částech velkých měst, jde skutečně na vrub cizinců, totéž platí i o počtech vězňů. Některé prognózy před volbami v roce 2002 byly dokonce tak odvážné, že předpokládaly možnost, že by Kandidátka Pima Fortuyna mohla z voleb vyjít jako vítězná strana. Násilná smrt Pima Fortuyna však předvolební situaci značně změnila a stala se ,,(…) mimo jiné výrazem velké, až agresivní nespokojenosti s dosavadní vládní politikou a politikou vůbec. Lidé chtějí změnu. Fortuyn jim tuto iluzi dal, slíbil, že bude dělat zcela jinou, průhlednou politiku (…)“ (Kabela: 2002, s. 153). Přes všechny problémy a skandály, které tohoto charismatického politika provázely, zůstal inspirací do budoucna jak pro voliče, tak pro politické aktéry.
Evropa a celý západní svět je stále častěji konfrontován s nutností řešení problémů, které přináší multikulturalismus jehož teorie vychází z teze, že nemůžeme měřítky jedné kultury posuzovat kulturu jinou. Z událostí 11.září však zcela jasně vyplynulo, že jedna z kultur a to kultura tolerantní západní civilizace byla napadena kulturou jinou. Tím se tento problém specifikoval jako problém islámský. Všechny konflikty s islámem se náhle začaly ukazovat v jiném světle. Je faktem, že na Západ se snaží emigrovat stále více lidí, zatímco imigranti opačným směrem zůstávají naprostou výjimkou. Stejně tak je pravdou, že nemálo imigrantů, kteří by ve své vlasti žili v chudobě, dosáhne na Západě úspěchu. Tito lidé, dalo by se očekávat, budou akceptovat pravidla země, která je přijala, opak je však často pravdou. To vše přispívá k situaci, kdy se stále více západoevropanů přiklání ke krajně pravicovým hnutím, ne však z důvodu vyhnání cizinců ze země, ale ze strachu o zachování hodnot své vlastní kultury. Podstatnou otázkou k zamyšlení v evropské politice je stále rostoucí násilí. Pim Fortuyn odsuzovaný jako představitel krajní pravice byl zavražděn aniž by spáchal něco zlého, byl zavražděn za své názory. Útočník, který atentát spáchal, byl aktivistou Hnutí na ochranu zvířat Volkert van der Graf. V posledních letech nikoho nepřekvapují demonstrace antiglobalizačních aktivistů při všech mezinárodních summitech, ale ihned je voláno na poplach, při sebemenší kritice imigrační politiky. I politická reprezentace přistupuje k těmto problémům různě. Zatímco představitelé antiglobalistů jsou ne zřídka zváni k nejrůznějším diskusím s představiteli mezinárodních institucí, jen těžko si lze tento scénař představit jako možný, pokud by se jednalo o představitele s krajně pravicovými názory. I když takto označen může být snadno člověk, který s extrémní pravicí nemá nic společného, jak ukazuje případ Fortuyna. Tento a další příklady jak končí kritici islámu v Nizozemí, zavražděný Theo van Gogh nebo politička somálského původu Ayaan Hirsi Ali, měly dopad nejen na nizozemskou politiku, ale vyburcovaly snad k úvahám nad multikulturní společností i celý zbytek Evropy.