Pojem islámský fundamentalismus je v literatuře vysvětlován podle různých hledisek (náboženských, politických). Obecně tímto pojmem rozumíme „ (…) postoj těch, kdo si osobují majetnictví pravdy. To jim podle jejich přesvědčení dává právo soudit a odsuzovat druhé“ ( Kropáček 1996: s. 17 ). V různých jazycích existuje pro tento pojem jiný výraz a i jeho stoupenci se nazývají rozdílně, nejčastěji podle názvu hnutí, ke kterému náleží. Velmi často je islámský fundamentalismus mylně ztotožňován s islámským náboženstvím. Mezi těmito pojmy je však značný rozdíl a nelze je spolu zaměňovat. Fundamentalista vnímá společnost jako zkaženou a cítí se vykořeněný. Řešením je pro něj vstup do militantního společenství, kde opět získá pocit sounáležitosti a často i nadřazenosti nad těmi, kteří mají jiný názor. Fundamentalisté vidí nápravu společnosti v návratu ke Koránu a ke způsobu života předků. Z Koránu si však vybírají pouze některé části, převážně kriticky zaměřené proti západní kultuře. Radikálové vystupují i proti muslimům, kteří přijali západní způsob života. Teroristických útoků se sebevražednými atentátníky stále přibývá i navzdory tomu, že korán odmítá sebevraždu. Pravdou však zůstává, že islámská kultura velmi uctívá bojovníky, kteří zemřeli za víru. Sebevražedné útoky se objevují ve větší míře až v současné době, spojené jsou především se šíitským islámským proudem reprezentovaným např. hnutím Hizballáh. K prvním útokům došlo v souvislosti s palestinským konfliktem, kdy společnost tuto agresi ve většině přijímá souhlasně. Oproti tomu útoky z 11.září byly islámským světem odsouzeny. Většina Arabů neoznačí teroristou toho, kdo bojuje za islám na svém domácím území. Islám jako náboženství však stále více prorůstá do politiky a často je také pro politické účely zneužíván. Toto spojení má označení islamismus nebo politický islám. Jak vysvětluje L. Kropáček, jedná se o úsilí zavést islámský řád do společnosti, ne zřídka za použití násilí. Mnohé problémy dnešního radikálního islámu jsou důsledkem kolonialismu a následné nedokončené dekolonizace především v oblasti kultury. Generaci nových radikálů představují překvapivě lidé ze středních vrstev, převážně obyvatelé měst. Jedná se o generaci, která dostala možnost vzdělání, nikoli už uplatnění ve společnosti. Tito reformisté si začali klást otázku, z jakého důvodu se společnost zastavuje ve svém vývoji. Podle jejich názoru za vším zlem stojí odklon od pravé víry. Návrat ke Koránu a jeho hodnotám pokládají za nezbytný. Zároveň bude potřeba potrestat všechny nepřátele víry.
Islám se dělí na dva hlavní směry, islám sunnitský a islám šíitský. V tomto náboženství ve srovnání s křesťanským chybí církevní organizace, která by vystupovala jako sjednocující prvek. Tuto úlohu zde přebírá Korán, společná úcta ke Koránu a jeho nařízením, která jsou aplikována jako zákony. Ty se mohou, stejně jako jejich výklad lišit podle různých proudů islámu. Většina muslimských zemí přijala podle západního vzoru ústavu, která je spíše formálním prvkem zákona. Ve většině zemí jsou svoboda projevu a lidská práva upravována podle náboženských hranic daných opět Koránem. Různé nevládní a mezinárodní organizace neustále poukazují na porušování lidských práv a tím vyvolávají nejrůznější diskuse i v islámském světě. Velmi aktuální je neustále otázka svobody jiných náboženství a problém rovného postavení žen ve společnosti. Korán říká, že není možné žádné donucování k jednomu náboženskému směru. Velmi tvrdě by však bylo postupováno proti odpadlíkům od islámu. Postoje k demokracii má každé hnutí jiné, ve většině zemí však dochází k postupnému upevňování tolerantních systémů. Dnes již všechny muslimské státy, kromě Saudské Arábie, povolují na svém území i jinou než islámskou bohoslužbu. V médiích se mnoho článků věnuje problému postavení žen. Nařízení zakotvená v Koránu vztahující se k tomuto tématu prošly v posledních letech značnou liberalizací. Otázkou zůstává, zda to, co západní kultura považuje za diskriminaci, je diskriminací i v očích islámských žen. Jako příklad může posloužit střet z nedávné doby, kdy studentky ve Francii odmítly odložit ve školách šátky jako součást tradičního oděvu.
Z velkého množství islámských státních útvarů uvádím pouze některé. Na všechny islámské země není možné pohlížet stejně. Každá z nich se liší mírou uplatňování muslimských pravidel v běžném životě a především mírou tolerance k fundamentalistickým náladám v zemi. Mezi silně fundamentalisticky založené země můžeme řadit Lybii, na kterou byly uvedeny mezinárodní sankce pro odmítání vyšetřování terorismu. Formou vlády je tzv. džamáhíríja, která má prostřednictvím lidové moci představovat nejlepší formu demokracie. Další zemí, kterou můžeme zařadit do této skupiny je Saudská Arábie, kde je státní zřízením království, jako ústava je uznáván Korán. Vládne zde silná náboženská nesvoboda a dochází k porušování lidských práv. S problémem násilné islamizace křesťanského obyvatelstva se potýká etnicky nejednotný Súdán, především na jihu svého území. Porušování lidských práv v této oblasti se zabývá mnoho mezinárodních organizací. Vládne zde diktátorský režim. Do skupiny fundamentalisticky laděných zemí je potřeba uvést Irák, Írán, Afgánistán, Indii, Pákistán. Násilnosti mezi Indií a Pákistánem jsou vystupňovány nevyřešeným sporem o území Kašmíru. Druhou skupinou jsou země s menší mírou radikálních řešení konfliktů, kam můžeme zařadit mimo jiných Egypt, jehož vláda se snaží potlačit extremismus a usiluje o kultivovanou tvář islámu. Přesto zde vzniklo několik radikálních skupin např. Muslimské bratrstvo, organizace Islámského osvobození či Džihád. Státy s největší snahou o demokratický systém jsou Maroko, Alžírsko, Tunisko. Jediným islámským naprosto sekularizovaným státem je Turecko. I zde je však stále častěji slyšet hlasy volající po návratu k tradicím. Největší muslimskou zemí světa je Indonésie. V ostatních státech jihovýchodní a východní Asie jsou muslimové menšinou. Zvláštní skupinu se svými specifickými problémy tvoří muslimské státy bývalého Sovětského svazu. V Evropě je islám zastoupen Bosnou a Hercegovinou, samozřejmě pokud nebereme v potaz přistěhovalectví do ostatních evropských zemí.
Izraelsko – palestinský konflikt je jedním z nejdelších a nejkrvavějších konfliktů na blízkém východě. Sebevražedné útoky jsou zde častým upozorněním radikálních skupin na jejich nesouhlas s mírovým řešením problémů této oblasti. Velmi výstižně problém shrnul izraelský spisovatel Amos Oz, podle kterého zde nejde o válku náboženskou, i když se jí snaží fanatici na obou stranách v takovou obrátit ( Oz 2006: s. 61 ). Řešením je pouze územní kompromis, který je stejně jako každý jiný kompromis, pro radikály nepřijatelný. Velkým problémem jsou svatá místa v Jeruzalémě, které si nárokují obě strany „ Dokud Izrael neopustí svatá místa, která zabral muslimům, nebude žádného trvalého vyrovnání ani s umírněnými silami “ (Ulfkotte 2003: s. 195 ). Další naléhavou otázkou jsou jistě i uprchlíci na obou znepřátelených stranách. Najít mírové řešení konfliktu v této oblasti bude, zdá se, složitou otázkou a úkolem ještě pro mnoho příštích let. A že se neobejde bez mezinárodní pomoci je již dnes jisté.
Nové tisíciletí je značně poznamenáno fenoménem terorismu, který se nestal pouhým strašákem, ale skutečnou hrozbou. O terorismu a islámských extremistech slyšíme ze všech médií, pořádají se nejrůznější konference na toto téma, vychází množství knih a časopisů. Odvrátit úplně hrozbu terorismu se nepodaří během pouhých pár let, je to záležitost dlouhodobá a do značné míry záleží na nás všech, na každém jednotlivci zvlášť, ne pouze na společnosti jako celku. Neměli bychom pouze odsuzovat a tvrdě potlačovat. Řešení problémů spočívá v dialogu. Žádný dialog však není možný bez hlubšího poznání. Stejně jako se západní společnost neustále snaží začlenit naši kulturu do kultury islámské, měli bychom být i my schopni přijmout příchozí kulturu východní. Pokusit se pochopit, poznat a tolerovat jiný životní postoj a zvyky. Islámský fundamentalismus, terorismus, extremismus jsou pojmy s nepřátelským významem, ale přes všechna nebezpečí, která přinášejí bychom si měli uvědomit, že jsou životním postojem pouze vzorku islámské společnosti. Neměli bychom zapomínat, že se „ ( … ) dopouštějí viny jen tím, že chtějí být jiní, než jaké si je přejeme vidět my “ ( Mendel 1994: s. 10 ). Pokud nepřijmeme tento fakt, nevznikne prostor pro dialog, pouze prostor pro další a další konflikty.