V průběhu 20. let 20. století se objevilo několik neúspěšných pokusů o zformování subjektu reprezentujícího český fašismus. Prvním úspěšným pokusem o sjednocení roztříštěného hnutí pak byl vznik NOF. Ve snaze posílit voličskou i členskou základnu NOF začala zřizovat různé přidružené organizace a syndikáty, snažila se i o oslovení legionářů a mládeže (např. Omladina, později Junáci NOF). Dalšími organizacemi NOF, které vznikly po jejím založení byly Národní selská jízda nebo fašistická pomoc, která byla prezentována jako dobročinná organizace. Tyto i další organizace byly značně nestabilní a často po svém založení zanikaly. Rozkol v NOF vyvstal i v názoru, zda se má nadále vystupovat jako ,,nepolitické“ hnutí nebo se má stát politickou stranou. Nakonec převážil názor, aby se NOF stala politickou stranou což podpořila i schůze Velké rady fašistické, která proběhla začátkem ledna 1927 v Brně. Přeměna NOF v politickou stanu nebyl přijata zcela jednoznačně, vedla k dalším konfliktům a v konečném důsledku znamenala pro NOF oslabení. Ani vůdcovský princip R. Gajdy nedokázal z NOF vytvořit stabilní subjekt reprezentující český fašismus, naopak vyvolávalo mnoho Gajdových rozhodnutí v rámci NOF další rozpory a štěpení. NOF neexistovala jako jednotná organizace a právě tato nejednotnost se odrážela i v akceschopnosti hnutí, které nebylo schopné jednotné akce. V letech 1927 – 1928 byla činnost NOF ovlivněna odchodem některých členů a vytvořením opozičních frakcí, problémem byl i nedostatek finančních prostředků. Důležitým mezníkem ve vývoji NOF byl vznik Ligy proti vázaným kandidátkám. V souvislosti s vytvořením Ligy se NOF jako jedna ze zakládajících stran zavázala k rozpuštění vlastní organizační struktury, což však nikdy nesplnila. Konečný rozpad Ligy znamenal pro NOF změny jak ve vedení strany, tak v členské základně. Počátkem 30. let měla NOF začít po období stagnace vystupovat aktivněji. Nejdůležitější událostí ve vztahu k českému fašismu byl tzv. židenický puč, který nebyl NOF jednoznačně přijat. Vedení se od pokusu o převrat distancovalo, neboť očekávalo odliv ,,umírněnějších“ členů a řešilo otázku možného zákazu NOF.V průběhu 30.let se objevily další pokusy o sjednocení subjektů hlásících se k českému fašismu. V roce 1934 vznikla Národní fronta jejíž součástí se na krátké období stala NOF. Dalším podobným projektem bylo Národní sjednocení, kterého se ovšem NOF neúčastnila a až do konce První republiky vystupovala samostatně. V průběhu dalších let se rozvinula spolupráce mezi NOF a dřívějšími konkurenty – agrárníky a NS.
Mezi základní programové rysy NOF patřila kritika politického systému První republiky, zejména kritika Beneše v oblasti jeho zahraniční politiky a Masaryka. Kritizovala fungování systému i jednotlivé aktéry, ale jako strana nepředstavila vlastní koncepci řešení nebo konkrétní návrhy kromě populistických hesel. Kladla důraz na vlastenectví, který se promítal i do postoje k národnostním menšinám, požadavek na vytvoření národního státu. Součástí programu českého fašismu byl i antisemitismus. Jedním z požadavků NOF bylo vyloučení Židů ze všech veřejných orgánů. V otázce zahraniční politiky NOF vycházela z panslavismu a v rámci této představy vypracovala program na vytvoření ,,Spojených států slovanských“. Tato tzv. federace byla současně vnímána jako mocenská alternativa vůči Německu a Itálii. Od poloviny 30. let došlo k určité změně a NOF se začala prezentovat jako síla požadující obranu národa, požadovala zlepšení obranyschopnosti státu. V roce 1938 NOF do jisté míry opustila od kritiky politického systému a začala prohlašovat, že je státotvornou stanou. Během mobilizace v květnu 1938 Gajda prohlásil, ,,že NOF přestává být opoziční stranou, dává se prezidentovi plně k dispozici“ (Klimek – Hofman 1995: 269).
V průběhu roku 1938 vyjadřovali čeští fašisté především vlastenectví a vůli bránit republiku. V září 1938 se čeští fašisté pokusili získat vliv na československou politiku, když zástupci NOF požadovali pro Gajdu oficiální zplnomocnění od prezidenta republiky k jednání s italskou vládou a s Henleinem s odůvodněním, že Gajda jako místopředseda mezinárodní fašistické organizace může dosáhnout toho, že Itálie přijme úlohu prostředníka při řešení sudetoněmecké otázky. Domnívali se, že vstřícné jednání vůči Mussolinimu odvrátí Hitlerovu akci proti Československu. V průběhu dalšího vývoje NOF odmítala kapitulaci vlády i Mnichovský diktát. Následně se NOF stala součástí Národního tábora československého. Výrazným rysem NOF tohoto období se stal také antisemitismus.
V období Druhé republiky došlo k omezení stranickopolitické plurality. Prakticky existovaly pouze dvě politické strany. Dominantní byla Strana národní jednoty (SNJ) tvořená českými nesocialistickými stranami – agrárníci, NL, SNj, Národní strana lidová, křesťanští sociálové, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, ČSNS, ČSL a NOF. Výrazným znakem tzv. Druhé republiky se tedy stal proces postupného opouštění od některých standardů demokracie. Tento trend byl vyvolán především kritickým postojem druhorepublikové reprezentace vůči politickému systému První republiky i vůči jejím představitelům. V počáteční fázi utváření stranického systému Druhé republiky se především na pravé části politického spektra vyskytovaly názory, prosazující existenci pouze jediné politické strany. Gajda v říjnu 1938 prohlásil, že se na bázi NOF připravuje nové politické seskupení – Aktivní národní tábor československý (ANTČ), který se hlásí k rozpuštění všech politických stran a jejich nahrazení stavovskými organizacemi, vyloučení bývalých politiků z veřejného života, řešení židovské otázky a zavedení silné vlády. Ani Vlajka, ani Gajda ale ideu vytvoření systému jedné strany neprosadili. Členy ANTČ se automaticky stávali členové NOF, součástí organizační struktury byly i ozbrojené útvary tzv. Gajdovy legie. V listopadu 1938 se pak NOF i ANTČ staly součástí SNJ. Zapojení do SNJ podmiňovala NOF Gajdovou rehabilitací a členem, i když jen ,,formálním“, se stala teprve po předběžném potvrzení tohoto požadavku. I nadále však NOF vystupovala samostatně a vyvíjela činnost i mimo rámec SNJ . Stejně jako v období První republiky byla i v tomto období NOF roztříštěná a nejednotná, což se projevovalo zejména ve vztahu mezi českým a moravským křídlem. Další organizací, která v období Druhé republiky vystupovala aktivně, bylo Hnutí za nové Československo – Vlajka. Činnost tohoto hnutí byla ale rozhodnutím Syrového vlády zastavena a Vlajka byla jako jediná fašistická skupina v Druhé republice zakázána. Důvodem zastavení činnosti mělo být plánování státního převratu a organizování ozbrojených útoků.Na konci Druhé republiky se NOF pokusila i o ,,převzetí moc“, když iniciovala vznik Českého národního výboru (ČNV). Gajda měl v této souvislosti vyzvat Berana k předání moci a zároveň měl být vznesen požadavek, aby se vláda připojila k paktu Berlín – Řím. ČNV tedy vznikl z iniciativy NOF, Vlajky a ANO i přesto, že si tato uskupení vzájemně konkurovala. Předsedou byl prohlášen Gajda. Součástí ČNV se staly i osoby, které nebyly přímo členy některé z fašistických skupin. ČNV vystupoval jako subjekt, který jedná s podporou Německa, začal vytvářet vlastní organizační strukturu. Jeho činnost se však omezila jen na několik málo dnů a 19. března 1939 přestal působit. Někteří členové se stali součástí Národního souručenství (NS) do jehož zapojení vyzval členy Gajda i členy NOF. Tento pokus ,,o převzetí moci“ nenašel podporu ani u představitelů nacistického Německa.
NOF se zapojila do Strany národní jednoty (SNJ), která se programově hlásila k idejím autoritativní demokracie a nacionalismu. Slibovala vypracování nové ústavy, v zahraničněpolitické rovině byla preferována linie přátelství se sousedy, a to včetně Německa. V období Druhé republiky se český fašismus poprvé stal součástí české vládnoucí elity. I když Gajda získal pozici místopředsedy SNJ a zástupci NOF byli součástí parlamentního klubu SNJ, nestala se NOF součástí tzv. vlády národní jednoty Berana. Postoj NOF k SNJ je tedy rozporuplný. Na straně jedné NOF vyvíjela vlastní činnost a kritizovala Beranovu vládu, na straně druhé vyzívala k následování SNJ. NOF se neúčastnila Beranovy vláda, ale předkládala vládě své požadavky mimo jiné např. požadavek k očištění veřejných úřadů od Židů či požadavek, aby Česko-Slovensko přistoupilo k Paktu proti Kominterně. Na základě těchto návrhů skutečně vláda učinila několik rozhodnutí, která se týkala židovské otázky. Zůstává otázkou, nakolik tato rozhodnutí reflektovala požadavky NOF a nakolik přijaly antisemitismus za své i další subjekty SNJ. NOF se snažila i o oslovení a získání podpory organizačních složek SNJ, především Mladé národní jednoty (MNJ) – mládežnické organizace SNJ, která zastávala v rámci SNJ antisemitské postoje a podporovala přijímání antisemitských opatření. MNJ, která byla ve své podstatě samostatnou organizací v rámci SNJ, zastávala podle svého programu názory, které byly blízké spíše skupinám hlásícím se k nacistickému Německu (Vlajka, ANO) než NOF. Česko – Slovensko se mělo proměnit v národní stát, kde měly být uplatňovány principy sociální spravedlnosti a stavovské zřízení, požadovala vyloučení Židů z politického života. Byla dominantním subjektem nejen v rámci politického systému, ale i ve společnosti. Nezávislé organizace po zbavení vlastní politické váhy chtěla nahradit střechovými stavovskými organizacemi, které se pak měly stát její součástí např. Národní kulturní rada nebo Národní svaz novinářů. NOF reprezentující české fašistické hnutí byla tedy zastoupena stejně jako některé jiné subjekty ve SNJ. Současně ale NOF vyvíjela vlastní aktivity nezávislé na SNJ. Podobně jako v prvorepublikovém systému však nezískala ani v období pomnichovském širší společenskou podporu a nemohla proto sehrát ve vývoji Druhé republiky rozhodující roli. Částečně však přispěla k destabilizaci režimu a napomáhala pronikání antisemitismu, který byl jedním z charakteristických rysů Druhé republiky.
Z jakého důvodu nezískalo české fašistické hnutí širší podporu a zůstalo na okraji politického spektra? Jedním z důvodů nezískání širší podpory je bezesporu skutečnost, že český fašismus nedisponoval uceleným programovým konceptem a nebyl reprezentován skutečnými osobnostmi, které by byly garanty jednoty. Osoba Gajdy i přes proklamované vůdcovství české fašistické hnutí spíše rozdělovala. Naopak mezi znaky českého fašismu První i Druhé republiky patřila vnitřní nejednota projevující se především spory mezi českým a moravským křídlem, a závislost na jiných politických subjektech. Důležitým okamžikem, který měl vliv na získání podpory bylo Gajdovo odmítnutí samostatné volební kandidatury, které prosadil v roce 1927. Pro NOF to znamenalo, že poprvé samostatně kandidovala až v posledních parlamentních volbách první republiky, v roce 1935, kdy se již nemohla prezentovat jako nová politická síla. Zároveň byla do jisté míry poznamenána událostmi předešlých let – židenickým pučem či sázavskou aférou. Nemalou roli sehráli i ostatní politické strany, především agrární a národní demokracie, jimiž byla NOF značně ovlivňována. Důležitou roli sehrály i mezinárodní faktory, především nástup A. Hitlera k moci v roce 1933, neboť německý nacismu postupně získával odezvu také v prvorepublikovém systému. Tento směr reprezentovala především Vlajka, zatímco NOF byla nadále charakteristická antiněmeckým postojem, a to až do konce První republiky.Tyto problémy se přenesly i do politického systému Druhé republiky, kde určující roli hrála Strana národní jednoty a agrární strana. Přitom NOF zastávala k SNJ nejednoznačný postoj, neboť současně s členstvím vystupovala i jako samostatná politická síla spolupracující se subjekty, které se již ztotožnily s ideologií německého nacismu, kterým však nedokázala konkurovat. České fašistické hnutí tedy ani v období Druhé republiky nezískalo širší podporu a zůstalo na okraji politického spektra.